KLIKAT ČI NEKLIKAT? KLIKR V PRAXI / 17.12.2020

Poslechněte si článeček v AUDIO verzi

Často slyším otázku, jestli máme nebo dokonce musíme při tréninku používat „zázračnou“ krabičku jménem klikr.

Pojďme se tedy na klikr podívat. Je to vlastně obyčejná krabička, která při stisknutí udělá zvuk. Nic víc, nic míň. Jeho „kouzelnou“ moc mu propůjčuje jen to, s čím jeho zvuk spojím. Když kliknu, a po pejskovi hodím botu a pak to celé zopakuji, při dalším kliknutí začne hafan pelášit hlava nehlava pryč.

V běžném životě však většinou klikr spojujeme s odměnou, nejčastěji ve formě jídla. Tedy požádám pejska o nějaké chování nebo si na nějaké počkám. V momentě, kdy se mi chování líbí, kliknu (říkám mu tím „tohle se mi líbí“) a poté odměním.

Proč se ale zdržovat kliknutím, když můžu psa rovnou odměnit? Protože díky klikru získávám velkou výhodu. Pes se může soustředit na svoji práci místo toho, aby sledoval moje ruce sahající pro pamlsek. Na zachycení kliknutí má přece uši. A to často velikánské. Bez kliknutí se tímto označením stává právě pohyb mých rukou. Psi svým chováním „prásknou“ páníčky, kteří klikr nebo jeho alternativu nepoužívají. Takový pes nespustí ze svých očí ruce majitele a při sebemenším pohnutí směrem ke kapse přestává držet koncentraci na svůj úkol. Nemluvě o tom, že zvuk klikru je výrazný a krátký, a tím přesně určuje moment v chování psa, které chci odměnit. Díky tomu krásně zpřesňuje komunikaci.

Klikr ale můžu v tréninku zaměnit za jiný zvukový singál: „hodný“, „šikovný“, „ták je dobře“ a mnohé další. To poslouží jako slovní „kliknutí“ (jinými slovy marker nebo bridge). Tato varianta je ale delší, a kvůli tomu nemusím přesně trefit chování, které chci označit. A navíc tato slova často používám i bez odměny, takže ztrácejí pro psa na významu.

Moderní trénink naštěstí nabízí řešení. Použít můžeme krátký slovník „klikr“ jako slovo „teď“, „tak“, „šik“ nebo „jo“. Se psem se dohodneme, že vždy po vyslovení takového slova dostává odměnu a zároveň toto slovo vyslovíme výrazně (až úderně) a rychle. Jenomže co když je klient plachý, a slovní „kliknutí“ jenom potichoučku šeptá nebo vysloví úplně stejně, jako vyslovuje například „teď“ v běžné řeči? Nebo ho právě bolí v krku? Slovní signál poté opět trochu ztrácí na významu, takže mechanický zvuk klikru přichází vhod.

Já sám ale momentálně klikr v praxi moc nepoužívám. Klienti z něj totiž mají někdy zbytečný strach. Aby dobře fungoval, musíte ho mít vždy u sebe a navíc zabírá místo v ruce. V trénincích jsem si navíc všiml, že se hodně uživatelů stává na klikru tak trochu závislých. V jiné situaci pak mají problém použít slovní signál. I když je fakt, že neposednější klienty dokáže krabička v ruce svým způsobem zklidnit.

A co na klasické kliknutí versus slovo věda? Podíval jsem se na tři studie provedené na psech (Cinzia Chiandetti 2016, Lindsay Wood 2006, Smith and Davies 2008) a závěry byly rozporuplné. Z té poslední vyplývá, že mezi používáním klikru a slovního signálu není rozdíl (což jen tak pro zajímavost vyšlo i při dvou dalších studidích provedených na koních). Lindsay Wood naopak zjistila, že se díky klikru (oproti slovnímu markeru „good“) zvýšila rychlost učení až o třicet procent. Cinzia Chiandetti a její kolegové se dobrali k ještě většímu zrychlení v učení (i když studie nebyla zaměřená na rychlost, ale na schopnost generalizace naučeného chování). Jen tak pro zajímavost – badatelé zde používali slovní signál „bravo“. Hádáte správně, za výzkumem stáli Italové.

Pro ty, co klikr ani jakoukoliv slovní alternativu nepoužívají, vyšel poslední výzkum ještě hůře. Psi se naučili otvírat chlebovník (úkol učený u jednapadesáti psů zahrnutých ve studii) s klikrem průměrně za dvanáct minut a osmdesát pokusů. Se slovním markerem za jednadvacet minut a sto deset pokusů a při pouhém doručení jídla za dvacet sedm minut při sto dvaceti pěti pokusech. Celkem slušný rozdíl, že? Zajímavá by byla pak i studie, která by ukazovala použití běžné dlouhé fráze typu „ták je hodný“. Myslím, že vzhledem k častému neodměňování po této frázi bychom se dostali ještě na řádově horší čísla. Takže takové označení je možná fajn na udržování chování, ale na učení něčeho nového nemusí být příliš efektivní.

Uživatelé klikru často zapomínají na jednu zásadní věc: pro„klikr trénink“ není vlastně zas tak podstatné samotné klikání. Jde o koncept učení pomocí pozitivního posilování. Tedy učení pomocí úspěchu, motivace. V tomto systému se trest využívá až jako poslední možné řešení a naopak se nastavují situace tak, aby pes uspěl. Učení se rozkládá do takových kroků, aby byly pro psa pořád pochopitelné. Klikr sám o sobě tedy z nikoho skvělého trenéra neudělá. Tím také odpovídám na otázku položenou na začátku. Ne, klikr pro práci s pozitivními metodami nepotřebujete. Může však trénink usnadnit a zefektivnit. Takže není náhoda, že velká část světových trenérů psů i dalších zvířat používá klikr jakou pevnou součást svého repertoáru „markerů“.

Na závěr ještě doplním praktický tip, nejprve pro začátečníky. Ty bude nejspíš zajímat, že mezi kliknutím a odměnou musí být alespoň maličké zpoždění. Pokud kliknu a odměním ve stejný čas, pes si nebude příliš všímat kliknutí, ale toho, co je pro něj úplně jasné – pohybu mých rukou pro pamlsek.

V správném intervalu, který dělí signál o odměně od samotné odměny vlastně vidím osobně i největší výhodu klikru. Když má člověk totiž tuto krabičku v ruce a klikne, dá do ní energii a je pro něj poměrně přirozené sáhnout po odměně až malou chvíli po kliknutí. Zato když řekne signál pro odměnu ústy, například „teď“ nebo „šik“, většinou potřebuje s vyslovením slova udělat ve stejný moment i pohyb pro odměnu. Vidím to na lekcích velice často a je to zajímavý fenomén. V takovém případě ale pes nepotřebuje signál o odměně příliš vnímat, protože mu nepredikuje odměnu. Je to pro něj jen informace navíc, která nastává ve stejnou dobu s tím, co ho zajímá – kdy k němu přijde odměna. Pokud ale budete chvíli trénovat, tuto na první pohled ne příliš viditelnou nevýhodu slovního signálu můžete úplně smazat.

Zpět ale k délce intervalu mezi kliknutím a odměnou. Tu ani zbytečně neprodlužujte. Pokud totiž kliknu a odměním s větším rozestupem, pes se nemusí kliknutí a odměnu spojit.

S rostoucí délkou tohoto rozestupu může vzniknout ještě jeden rozdílný výsledek. V jedné ze studií tým vedený Jesusem Rosalesem Ruizem zjistil, že pokud je mezi kliknutím a odměnou rozestup pět sekund, i zkušený pes začne nabízet různá jiná chování (tzv. pověry). Proč? Protože za těchto pět sekund nabídl jistě ještě něco a dostal za to vlastně přímou odměnu. Zkušení trenéři se s Ruizem ale hádali, že jejich psi to dovedou. A částečně měli pravdu. Kde byl tedy zakopaný pes? Pokud po kliknutí spustím svůj rituál, například jdu vždy ke kbelíku s jídlem (i když mi to trvá pět sekund), tak to zkušenější pes pochopí a pravděpodobně se nezačne vytvářet pověrčivé chování. Protože trenér vyplní zmíněný čas. Může to fungovat i opačně, že pes běží zpátky pro jídlo a může být od jídla i pět sekund běhu. Problém tedy nastává, pokud tento čas není ničím vyplněn. V tomto je krása vědeckých studií, často odhalí i takové maličkosti, které nám při tréninku zůstávají dlouhé roky skryty.

ZPĚT NA BLOG