Blog

Přivolání je poměrně komplexní téma. Někomu stačí dát pejskovi čas od času pamlsek a bude mít výborné přivolání a někdo jen do mírného zlepšení investuje spoustu času a energie. Výcvik psa je prostě práce s živým tvorem.

S klienty cvičím alespoň tucet různých her a cvičení, které mohou z psa udělat přímo milovníka odvolání od různých distrakcí. Začínám vždy ve vnitřních prostorech - v klidném prostředí totiž mohu klienty i psa naučit to, co později budeme využívat v reálném prostředí, kam se posléze přesouváme.

Každopádně existují určitá pravidla, která by měl majitel hafana znát a ideálně co nejvíce z nich zařadit do přivolávacího tréninku:

  • Odměnujte psa tím, co ho nejvíce potěší: jídlo, hra, aport, proběhnutí, Vaše radost, hra s jiným psem...buďte kreativní.
  • Odměňujte přivolání co nejčastěji. Nefunguje běžný přístup, že přivolání vytvořím a pak mi samo bude fungovat celý život.
  • Pokud odměňujete jídlem, dějte několik kousků pamlsků za sebou a poté řekněte uvolňovací povel, např. volno. Pes se tak naučí, že po přiběhnutí má význam ještě chvíli zůstat a nebude hned utíkat za tím, co ho jinde láká.
  • Měnte odměny ať nevytvoříte stereotyp: odměním pamlskem, jindy přetahováním, pak zase jiným pamlskem. Nebo tím, co Váš pes v ten moment nejvíce chce, například hrou s jiným psem, tím, že přejde někam jinam, kde má zajímavé čuchání, tím že se dostane tam, kam tolik chce.
  • Nechtějte od psa, který nemá perfektní přivolání, zbytečně chování navíc, např. předsednutí nebo přiřazení k noze.
  • Nepoužívejte přivolání příliš často. Psa pak začně nudit, my ale naopak potřebujeme jeho až dětské nadšení.
  • Trénujte přivolání i v jednoduchých situacích, ne jenom tam, kde máte problém.
  • Nepoužívejte ho, když víte, že v dané situaci pes není schopný přijít. Ještě není na takovou situaci připravený, postupně ho na ni připravte, zatím použijte např. vodítko nebo stopovačku.
  • Snažte se nepoužívat přivolání tam, kde následuje situace, kterou pes nemá rád - tzn. zavolám psa, který nemá rád vodu a pak ho za "odměnu" dám do sprchy, přivolám psa, který chce být venku a vezmu ho přímo domů atd.
  • Přivolání je často ukazatel celkového vztahu se psem. Pokud Vám pes důvěřuje, chce s Vámi být, baví ho s Vámi cokoliv dělat, nemusíte pak někdy ani přivolání trénovat a ono Vám bude fungovat = PŘIVOLÁNÍ NENÍ JEN O PŘIVOLÁNÍ. Ale tyhle tipy, různé zábavné hry, důslednost a trpělivost Vám v něm můžou velice pomoct.

Socializace na psy a jak by měla podle mě vypadat.

Téma, ve kterém jsme se v minulosti nejvíce spálil, protože jsem šel cestou, která mi přišla na první pohled logická, pohodlná, všude ji radili a hlavně jsem si myslel, jak dělám pro svého borderáka Kiwiho to nejlepší. Opak byl však pravdou. Celé téma by bylo na dlouhý článek nebo spíše knihu, zkusím ale shrnout pár zásad, kterými se dnes řídím.

Ale ještě předtím, co je cílem dobré socializace na psy? Každý si to musí definovat sám, pro mě je to však stav, kdy pejsek potká jiné psy a dokáže zůstat v klidu, nebude za nimi tahat, vyvádět, štěkat a ani nebude mít s pejsků strach, bude se v jejich přítomnosti cítit sebejistě, dokáže s nimi komunikovat. A případně s nimi dokáže jít do další interakce nebo hry.

Zásady dobré socializace:

  • Snažím se respektovat signály, které mi můj pes říká. Když se necítí dobře s jiným psem, nenutím ho do interakce. Můžu poodejít dál a dát mu prostor, aby se rozhodl, jestli se chce vrátit. Pokud signály mého psa opakovaně nerespektuje jiný pes, prostě druhého psa nepustím za tím mým. Nerespektování signálů Vašeho psa může vést k tomu, že jemné signály nekomfortu vymění v budoucnu za vrčení nebo kousání, aby se ze situaci dostal.
  • Kvalita je vždy nad kvantitou (ne že by kvantita nebyla důležitá). Pokud nemám jinou možnost, vždy budu preferovat radši pár dobrých setkání, které probíhají v klidu, než mnoho setkání, kde pejskové nebudou kontrolovat své chování, emoce a budou jak utržení z řetězu.
  • Mladé štěně budu socializovat daleko víc s dospělými rozumnými jedinci (rozumný = neukousne mému štěndu hlavu, když udělá nějakou chybu), kteří si s mým pejskem dokážou třeba i zahrát, ale hlavně dokážou mu říct, kdy už stačí (např. když je začne moc kousat, skákat jim na záda...). To ostatní štěňátka ne vždy dovedou. Ideální socializace je většinou jeden pejsek na jednoho.
  • Jedna z nejlepších situací, jak socializovat pejska je procházka s jiným fajn pejskem. Taková procházka, kde jsou zajímavé podněty, pejskové čuchají, objevují a sem tam si klidně můžou i zahrát. Tak nevzniká přehnané očekávání od jiných pejsků (tzn. že jiný pejsek se rovná jenom hra hra hra hra). V Anglii jsem viděl krásnou socializaci - velká místnost, v ní několik štěňátek a spousta hraček a podnětů. Každé si s něčím hrálo, sem tam šli spolu do interakce, zahráli se spolu, pak se zase věnovali dalším předmětům a hračkám.
  • Vyhnul bych se psím loučkám (nebo je velice omezil). Většinou znamenají jenom bláznivou hru několika psů najednou trvající nekonečnou dobu. Co si z toho odnese náš hafan? Že jiný psi se rovnají bláznivá hra, že loučka se rovná bláznivá hra. Co pak dělá pejsek? Tahá na psí loučku, tahá k pejskům, vzteká se, že k nim nemůže. A když už tedy loučky, tak lépe jen krátce.
  • Potkávání se s jinými psy na ulici - sem tam proč ne. Ale když už, tak žádné napnuté vodítka (přidávají do setkání jen nechtěné napětí, které vede často k skákání na toho druhého nebo časem spíše k frustraci nebo agresivnímu chování). Naopak bych se snažil učit štěně, že většina pejsků co potkáme, tak prostě projdou a nic pro nás neznamenají. Když učíme štěně, že se musí očichat s každým psem v dohledu, tak mu to logicky často zůstane i v dospělosti. A není pak nad to, když Vám dospělý pes tahá za každým hafanem co vidí.
  • Když chci pejska pustit za jiným, můžu na to vždy použít nějaký povel nebo signál, který bude určen pro tuto aktivitu. Pes pak lépe pochopí, kdy za jiným psem může a kdy ne.
  • Nenechám na své štěně skákat ostatní psy, obzvlášť pokud se mu to nelíbí. Nebo ho nechat ostatními válcovat i když mi lidé budou říkat, že "však je nechte, oni si to vyřeší". Ano, pokud vidím, že se moje štěně chová jak blázen k jinému psovi a ten si ho dokáže rozumně usměrnit, tak to může být dobrá zkušenost. Ale takový partner do hry se ne vždy lehko hledá. A stejně by to mělo být i naopak, měl bych za svého pejska zodpovídat, aby se choval k ostatním v rámci slušného psího vychování.
  • Výhodu může mít majitel smečky. Štěně zjistí, že psi ve smečce nejsou jen na hraní. Ale že spolu odpočívají, objevují, čichají, hrají si...tzn. mnoho aktivit, ne jenom divoká hra.

Dalo by se toho o socializaci napsat ještě spousta, ale tohle jsou takové základní body, které mě napadly jako první. Neznamená to, že je musíte dodržovat vždy a všude, ale jejich využití Vám může zvýšit šance, že Váš pejsek bude dobře vycházet s těmi ostatními. V žádném případě se nejedná o to, abych mému psovi omezoval sociální kontakty. Naopak, jsou pro něj důležité, ale jak jsem napsal na začátku, nejdůležitější je kvalita kontaktů a pokud jsou tyto kvalitní kontakty ve velkém množství, tak je to jenom dobře.

Představte si, že máte panický strach ze samoty. Když zůstanete sami, začnete zrychleně dýchat, tep vystřelí nahoru a pochodujete z místa na místo. Udělali byste vše, abyste našli jakoukoliv lidskou společnost. Přesně takhle se cítí psi trpící separační úzkostí neboli strachem ze samoty. Ten je ve většině případů navázaný na konkrétní osobu nebo osoby, případně na jakoukoliv přítomnost člověka.

Separační úzkost je velmi častý, mnohdy náročně řešitelný problém, a proto bych mu rád věnoval dostatečný prostor. Naštěstí na její řešení nepotřebujete být psí psycholog, stačí vědět jak se Váš pes chová, jak takový problém vyřešit a ideálně mít zkušenost s moderním / pozitivním tréninkem, případně navštívit zkušeného trenéra. V následujícím článku se proto dočtete o symptomech separační úzkosti, jejích příčinách, prevenci, prognóze, v druhém díle se blíže podíváme na jednotlivé kroky řešení. Pro zájemce mám též seznam literatury, díky níž si na toto zapeklité téma můžete víc posvítit. Rád bych vám též popsal pár příkladů z vlastní praxe, abyste viděli, jak pestrá je paleta příběhů lidí, kteří se separační úzkostí u svého psa bojovali.

Úzkost, nuda, nebo naučené chování?

I když je se separační úzkostí vždy spojená vysoká míra stresu, symptomy jsou rozlišné. Jeden pes vyje, druhý se třese, třetí ničí byt, čtvrtý se počůrá nebo pokálí, pátý nervózně pobíhá a hyperventiluje, šestý jen smutně leží a nevezme si žádné žrádlo a ten sedmý má od každého něco. Prostě co pes, to jiná „separačka“.

Proto dochází k časté záměně s obyčejnou nudou. Hodně psů se doma prostě jenom nudí, jejich potenciál není využitý a začínají ničit vybavení bytu. Avšak stejně často se setkávám s opakem – pes má z mého pohledu „separačku“ jak vyšitou a je označený za rozmazlence nebo znuděného psa. Přístup, který používám, ale funguje stejně dobře pro obě skupiny. Navíc i pes se separační úzkostí může být znuděný a naopak.

A jak takovou nudu rozpoznat? Pes například spí a pak se probudí, v klidu se projde po bytě, něco najde a rozkouše to a pak jde zase spát. Nehyperventiluje u toho, nevyje, prostě na první pohled je vidět, že si krátí čas. V takovém případě je řešení jednodušší a zabere často několikanásobně kratší čas než u skutečné separační úzkosti.

Tak stejně se ještě můžeme potkat s naučeným chováním. Například pes zjistil, že kdykoliv jsme jen zašli za dveře, začal štěkat a hned jsme se vrátili. Možná jen říkal, pojď zpátky, já si chci hrát, ale v tuto chvíli vypozoroval, že štěkání na nás funguje. A pak už není daleko od vzniku tzv. pověry. Odejdeme na trochu delší dobu a pes štěká abychom se vrátili. A my se skutečně vrátíme, nehledě na to, že to s jeho štěkáním nemělo co dělat. A pokud pes uvěří, že díky jeho štěkání se vracíme i po delší době, tak kdykoliv se bude trochu nudit nebo bude chtít naši přítomnost, rozštěká se, abychom už byli zpátky. Naštěstí i v případě naučeného chování a pověry je většinou práce na takovém případu mnohem jednodušší a stejně tak stačí použít některé body z tohoto článku (zejména práci s dekou, využití fyzického a mentálního potenciálu psa a vhodné hračky).

Kde se to v tom psovi bere

Příčin separační úzkosti může být několik. Psi jsou sociální zvířata. Evoluce dala jim i jejich předchůdcům jasnou informaci: pokud jsi sám, tvoje šance na přežití se snižuje (ať už kvůli nebezpečí z jiných predátorů nebo menší šanci na ulovení kořisti). A jak předat nejlépe takovou zprávu? Přes emoce. Přes strach.

Pozor však na pořizování druhého psa coby řešení separační úzkosti. Znám více lidí, kteří takto chtěli na problém vyzrát. Nakonec skončili s tím, že ten nový pes pochytil separační strach od původního. Svůj problém tedy nezmenšili, ale znásobili. Výjimkou potvrzující pravidlo byl v mé praxi dvanáctiletý Basenji, jehož úzkost držel celý život pod pokličkou jeho psí parťák. Obvyklá práce s dekou, o níž se víc rozepíši níže, byla velice náročná. Lekce spočívaly hlavně v tom, aby se majitelka naučila rozložit už tak malé kroky na ještě menší. A jak odhadnout správný moment, kdy (v nejlepším) cvičení ukončit a který den celé cvičení vynechat. O to příjemnější byl však další vývoj. Psovi najednou vše „docvaklo“ a v nepřítomnosti majitele v klidu spí. Myslím, že vytížení hlavičky psa různými čichacími hrami hrálo také velký vliv. Tato náhlá změna, kdy psa cvičíme, jdeme pomalu napřed a nejednou separační úzkost zmizí, je vlastně docela častá. Majitelé mají často pocit, že to je vlastně náhoda, že by se to stalo i tak. Je to klidně možné. Ve své praxi jsem však viděl už desítky případů se stejným průběhem. Tito psi přitom předtím trpěli separační úzkosti několik měsíců až 12 let (teď dokonce řeším případ, kdy má pes 15,5 roku a celý život má separační úzkost). Za náhodu to tedy nepovažuji.

O tom, jestli váš pes bude mít separační úzkost rozhoduje kombinace genetiky a jeho zkušeností. Včetně těch, které pes získá u chovatele. I proto je výběr kvalitního chovatele velice důležitý. Jeden majitel pak udělá mnoho preventivních kroků a stejně se separační úzkost u jeho psa rozjede. A druhý udělá nevědomky vše proto, aby separační úzkost podpořil a světe div se, vše je v pořádku.

Existuje pár osvědčených postupů, jak separační úzkost u svého psa vyvolat. Buďte s pejskem od rána do večera a nikdy ho nenechávejte o samotě. Nebo ho po pár dnech či týdnech, až si k vám vyvine pouto, dejte do jiné rodiny. Opakujte několikrát (proto pejskové z útulku zápasí se separační úzkostí častěji). "Pomáhá"" také pořádná změna. Pracujte půl roku z domu se svým psím asistentem po boku, a pak začněte ze dne na den chodit na osm hodin do práce.

Jak tedy vidíte, rizikovým faktorem je buď nevystavení psa žádné samotě nebo naopak příliš náhlé nebo dlouhé vystavení. A jakékoliv traumata, nejenom zmíněné změny majitele a putování útulkem, ale také různé nemoci nebo i zranění v útlém věku. Ty mohou vést k tomu, že pes zažíval velice špatné a stresující období a majitele si vybral jako jediný záchytný bod ve svém životě.

Jak separační úzkosti předcházet

Naštěstí existuje i druhá varianta, tedy preventivní kroky, díky nimž lze separační úzkosti předejít. Zvykejte psa na samotu od úplného začátku. Čím dříve, tím lépe. A pusťte se do toho zlehka. Nejde o to nechávat psí mimino každý den pár hodin o samotě. Začněte velice krátkou dobou, klidně několika vteřinami, které budete při úspěchu navyšovat.

Hlavním principem práce při separační úzkosti je totiž systematický přístup. Při prevenci nebo řešení už vzniklého problému je zapotřebí postupovat po maličkých krůčcích, a to zejména na začátku. Raději tedy odejdu padesátkrát na deset sekund než jednou na pět hodin. Nejprve trénuji odchodem do jiné místnosti nebo do koupelny se zavřenými dveřmi, než abych rovnou vyrazil na nákup. Odcházím nejlépe, když je pejsek najezený a příjemně unavený, než když je nabitý energií a chce si hrát. Výborně funguje i rituál, kdy pejskovi při kratším odchodu dám nějakou skvělou kousací nebo žvýkací hračku (například naplněný Kong, různé vhodné kostičky atd.). Vytvářím tím pocit, že můj odchod znamená začátek „párty“.

Důležité je též páníčkovo chování při přicházení a odcházení. Buďte klidní. Vyvarujte se zběsilého radostného vítání. Zkrátka dejte psovi najevo, že o nic nejde. Vytváření rituálů při odchodu (například to, že se s pejskem rozloučím, pusa na čelo a ahoj) může pomoci, ale já sám je nepoužívám. Otevření dveří, nazutí bot nebo oblečení bundy je také vlastně rituál a psi s rozvinutou separační úzkostí na něj reagují strachem a nepříjemným pocitem, protože si ho stihli spojit právě s naší nepřítomností. Takže v takových zvycích nevidím příliš systematický přístup ani při prevenci.

Jak je důležité postupovat systematicky dokazuje příklad roční maltézáčky Fibi. Její majitelka s ní obešla několik trenérů. Všichni se však podle jejích slov tvářili, že maltézák není pes na trénink, a dívali se na ni skrz prsty. Paní ale byla velice aktivní a hledala řešení v různých internetových článcích a skupinách a v principu dělala vše správně. Jen tomu chyběl onen systematický přístup, který jsme spolu tréninku následně dodali. A i když fenku musela někdy nechat o samotě, během měsíce práce byla separační úzkost minulostí.

Co určitě nedělat

Trestat psa za separační úzkost postrádá smysl. Řešit strach ze samoty strachem z trestu mi přijde kontraproduktivní. Ano, můžu potlačit příznaky (štěkání, kousání), ale těžko tím zlepším pocity u psa. Za vše mluví příběh jednoho známého. Pes má dlouhé roky separační úzkost, štěká, když je sám doma. Dostal protištěkací elektrický obojek. Když dojde baterie, pes to během pár dnů zjistí a začne znovu štěkat. To se děje i po několika letech každodenního používání. Hlavní symptom separační úzkosti zmizel, separační úzkost určitě ne.

Můj pes má separační úzkost. Co s tím?

Jak jsem již naznačil, existuje mnoho přístupů k řešení separační úzkosti. Mně se nejvíce osvědčil následující postup. Nejde o splnění všech níže uvedených bodů, spíše o vytvoření synergického efektu. Jinými slovy čím více bodů je splněno, tím je větší šance na úspěch. Jedná se nejprve o správnou diagnostiku, při níž se určí průběh a podněty úzkosti, pak jde o to nenechat psa o samotě déle, než je schopný snést, upravit prostředí a denní režim, trénink na dece, bariérový trénink, habituace v provozu, využití fyzického a mentálního potenciálu psa, vhodné hračky, kapky, difuzéry či léčiva a v neposlední řadě je důležité správné očekávání a motivace člověka. O všech těchto bodech se podrobněji rozepíši v dalším díle tohoto článku.

Podstatné je však nezapomenout ani na faktor X. Separační úzkost je velice proměnlivá, v mnoha ohledech nepředvídatelná. Řešil jsem případy psů, kteří měli velice silné a nebezpečné projevy separační úzkosti (ubližovali si, byli v úplném šoku atd.), ale během měsíce se jejich problém podařilo zvládnout. Na druhou stranu jsem trénoval se psy, kteří jenom trochu vyli a byli nervózní, avšak práce s nimi vydala na půl roku. U jedné akity-inu jsme s majitelkou dlouho stagnovali. Zkoušeli jsem všechno možné, ale celý případ padal na tom, že majitelka psa nechávala během dne o samotě, i když to nezvládal. A pak jednou nechala otevřené dveře do dětského pokoje, kam pes během nepřítomnosti majitelky nemohl, ale místo na posteli její dcery měl velice rád. A problém byl vyřešen. Pes si po odchodu majitelky vlezl do postele a prospal tam v klidu celý den a po příchodu se protahoval a zíval. Faktor X je zkrátka řešení, které člověka hned nenapadne, nemusí dávat na první pohled úplně smysl, ale může to případ posunout během krátké doby mílovými kroky vpřed. Takže součástí řešení může být i trochu experimentovat a zkoušet. Základ je však v systematické přístupu, ne naopak.

Jak dlouho trvá vyřešení separační úzkosti

Často se mě klienti ptají, jak dlouho to bude trvat. Z toho, co jste si zatím v článku přečetli, už asi tušíte, že je to velice těžké předpovědět. Proto obvykle říkám, že od několika týdnů až po několik měsíců, možná ale i půl roku a více. Nemluvím teď o případech nudy nebo naučeného chování, tam samozřejmě může být řešení daleko rychlejší (hodiny, dny, či týdny, déle trvá spíše přeučení páníčka než pejska). Očekávat, že se skutečnou separační úzkost vyřeší klient během týdne nebo dvou, je většinou naivní. I s tímto požadavkem mi však lidé volají. Šance na zvládnutí ovlivňuje několik faktorů. Mé zkušenosti jsou takové, že klienti, s nimiž jsme společně pracovali na pěti až deseti lekcích, a dokázali splnit všechny body, na kterých jsme se dohodli, s jednou výjimkou všichni uspěli (o tomto případu se zmiňuji v odstavci o lécích v následujícím článku). Nechci tím říct, že je zapotřebí zaplatit si trénink, jinak se problém nevyřeší. Často však klienti očekávají, že na jedné lekci získají dostatek informací, aby se dostali do cíle, a zbytek si vyřeší sami. V takovém případě je úspěšnost kolem šedesáti procent. Čím intenzivněji se klienti zapojují, tím větší je pravděpodobnost úspěchu.

Tím se dostávám i k druhé stránce věci. Separační úzkost je velice náročná i pro nás trenéry. Znám více trenérů, kteří tento problém odmítají řešit, a to právě kvůli nízké úspěšnosti oproti jiný problémům, které pejsky trápí. Pro trenéra je neúspěšnost velice demotivující faktor, který může lehce vést k vyhoření. Proto pokud klient plní jen půlku toho, na čem jsme se dohodli, a následně nemá kýžený úspěch, naučil jsem se to nebrat k srdci. O to více ale prožívám případy, kdy klient poctivě se psem pracuje, vše konzultuje a zasekne se třeba na měsíc na mrtvém bodě. Naštěstí je to nakonec většinou korunované úspěchem. Je pro mě pak obrovskou motivací vidět, jak se klientům i jejich pejskům ulehčí, když separační úzkost vyřeší. V dalším díle rozebírám jednotlivé body, s nimiž pracuji při řešení separační úzkosti.

V předchozím díle o separační úzkosti jsem popsal symptomy, příčiny, prevenci a další základní body týkající se panického strachu psů ze samoty. Ze statistik vyplývá, že jde o jeden z nejčastějších vážných problémů, s nímž se psi a jejich páníčci v běžném životě potýkají. Praxe ukazuje, že jde o velmi tvrdý oříšek k rozlousknutí. Již jsem nastínil 10 bodů, o které se v tréninku opírám. Pojďme si je podrobněji projít.

Správná diagnostika je základ

Před začátkem práce na separační úzkosti je dobré zjistit, jak se pes chová o samotě. Kamera může být skvělým pomocníkem. Zodpoví nám na několik otázek: jaký je průběh samoty – pokud pes například zrychleně dýchá, přešlapuje, třese se, můžeme si být téměř jistí, že se jedná o separační úzkost. Tyto příznaky jen těžko najdete u nudy nebo naučeného chování.

Díky kameře zjistíme, v který moment pes znervózní, začne štěkat nebo výt, ničit nebo kálet. A možná si uvědomíme, že tomu vždy předchází nějaký externí podnět – pošťák, popeláři, příchod souseda domů, zvonek nebo cokoliv jiného, co může psa znervóznit a spustit jeho chování. Znám dost případů, kdy psi samotu tak nějak zvládají, ale v momentě, kdy je něco rozhodí, spustí se panika. Díky kameře také můžeme sledovat stav psa v momentě, kdy už si myslíme, že je připraven na určitou dobu samoty a vyhodnotit, jestli vše děláme správně nebo se musíme vrátit o krůček nebo dva zpátky.

Nenechte psa o samotě

Nenechávejte svého psa o samotě po dobu, na kterou ještě není připraven. Jde o velice důležitý bod, v některých případech rozhoduje o tom, jestli vůbec máte šanci svému psovi pomoct. Pokud budeme hafana v rámci tréninku učit po malých krůčcích, že zůstat sám je v pořádku, a zároveň budeme mimo trénink odcházet na delší dobu, než je schopen ustát, děláme jeden krok vpřed a dva vzad. Pracoval jsem s více případy, kdy jsme zvládli s klientem vyřešit separační úzkost i bez této podmínky, šance na úspěch se ale snižují. A jak to provést v praxi? Pokud si nemůžete vzít psa do práce nebo s ním zůstat doma, poproste souseda, kamaráda nebo kontaktujte agentury, které se hlídáním pejsků zabývají.

Upravte prostředí a denní režim

U psa citlivého na hluk nebo konkrétní zvuky (které kamera může pomoct identifikovat) nejprve zavřete okna, případně umístěte psa do té části bytu, v níž je největší klid. V těchto případech může pomoci i puštěné rádio nebo televize, které udělají kulisu a pes díky tomu méně vnímá venkovní ruchy. Osobně bych volil v takovém případě audionahrávky určené na separační úzkost, jsou klidné a mají pravidelný a předvídatelný rytmus (oproti televizi, kde se může střílet a pořady jsou přerušované hlasitými reklamami). Dále si dejte pozor na vizuální podněty. Psovi nepřidá na pohodě, když se dívá celý den z okna nebo štěká na to, co vidí venku. Dá se to ale jednoduše vyřešit roletami, žaluziemi, fólií nebo přesunutím psa do jiné části bytu.

Zamyslete se též nad přístupem do místností. Někteří psi se cítí lépe ve větším prostoru, někteří naopak v menším a někteří v konkrétní místnosti. U některých psů se mi vyplatilo s tímto experimentovat a zkoušet různé možnosti.

Co se týká denního režimu, psům prospívá mít nějaký stereotyp, pravidelnost. Takže nastavení pravidelného venčení, aktivit (her, hlavolamů) či krmení může velice pomoci. Pes tím získá větší stabilitu a bude vědět, co následuje: vstanu, jdu si začuchat ven, pak dostanu jídlo (například dvakrát denně, žádné nechávání misky po celý den), pak si pospím, pak přijde majitel, jdeme ven, pak si zahrajeme hry atd. A je dobré nezapomínat i na dostatek spánku. Majitele často překvapuje, že by jejich pes měl spát alespoň 14 až 18 hodin denně. Bez toho se jen obtížně dostane do psychické pohody. Vzpomeňte si na to, jaký je váš den po probděné noci.

Dobrovolně na deku

V mém tréninku je deka nejdůležitější nástroj na řešení separační úzkosti. Jednoduchou hrou naučím psa si na deku lehnout v momentě, kdy ji položím na zem. A poté pracuji na třech kritériích: doba, vzdálenost a spouštěče. Dobou myslím postupné zvyšování rozestupů mezi jednotlivými pamlsky za odměnu. Pak trénuji vzdálenost, na kterou od psa odcházím, případně pak odcházím i do dalších místností i za zavřené dveře mezi pokoji. Nejrychlejší cesta je trénovat jednotlivá kritéria zvlášť a pak je spojovat. Následně se zaměřím na své vlastní chování, které u psa spouští úzkost, resp. předpovídá mu, že budu odcházet a on zůstane o samotě. Nejčastěji je to uchopení klíčů, nazouvání bot, obléknutí kabátu, otevření vchodových dveří. Stejně tak ale signálem může být, když si majitelka nanáší make-up. Ve dvou případech, které jsem řešil, byl toto pro pejsky spouštěč. Pochopili, že když se paničky nenalíčí a odchází, tak se brzy vrátí. Opět trénuji tyto spouštěče každý zvlášť a poté je začínám spojovat a přidávat i vzdálenost a dobu. Například tak, že pes leží na dece, já si obleču bundu, nazuju boty, přejdu vchodovými dveřmi, zavřu je a na půl minuty odejdu, vrátím se a odměním psa ne dece pamlskem. Dostat se do tohoto bodu vám může zabrat dva dny, ale i dva měsíce. Pes určuje tempo, které je schopný zvládnout.

U cvičení s dekou považuji za důležité tři věci: dobrovolnost, odměňování a nastavení psa na úspěch. Psa nenutím být na dece, cvičení je dobrovolné. Pokud není, pes se bude jen velice těžko „donucením“ zbavovat strachu. Proto klienty zejména v začátku žádám, aby při tomto cvičení nepoužívali slovní povel. Místo toho je signálem pro chování samotná deka, případně gesto (např. že ukážu na deku, to naučím už v první fázi, kdy učím psa na deku lehnout). Při slovním povelu klient rychle sklouzne k nucení psa, aby se vrátil na deku a nevšimne si přitom, že nastavil příliš vysoká kritéria a opakováním povelu se to snaží dohnat. A nezapomeňte, že to, co předvede pes jeden den, nemusí vždy zopakovat i den následující. I psi mají své dny a některý den se prostě pes na toto cvičení necítí, takže můžu kritéria přechodně snížit na minimum nebo cvičení vynechat.

Když pes vydrží na dece to, co jsme si naplánovali, tak se vracím k dece a odměňuji pamlskem nebo jiným jídlem či granulemi, které má pes rád. Ideální je ale mít připraveno hodně drobných pamlsků. Velké kousky sníží koncentraci, pes je bude dlouhou žvýkat nebo se rychleji přežere. Pokud se pes z deky zvedne, vracím se zpátky. Tedy nedávám pamlsek a čekám, až si lehne – tím mi dá signál, že je opět připravený. Odměna však není jen pamlsek, ale i kontrola nad situací. Může to znít paradoxně. Proč bych dával psovi možnost, aby mě kdykoliv zavolal zpět tím, že vstane z deky. Pak to přece bude používat pořád. Jenomže právě tím, že má možnost v dobrovolném cvičení kdykoliv vstát, říct STOP a zjistit, že to funguje, může se narůstajícím stresem uklidnit a vydrží mnohem víc.

S tím ale úzce souvisí další zásada. Tou je nastavení psa na úspěch. Pokud posouvám kritéria postupně, pes nebude mít důvod zneužívat vstávání – tedy přebírat kontrolu nad situací. Cvičení tedy koncipuji tak, aby byla při každém pokusu vysoká šance, že pes dané kritérium zvládne. Já ho mohu odměnit svým návratem a zároveň pamlskem. Může se stát, že pes začne dělat mnoho chyb, kvůli tomu, že jsem špatně nastavil kritéria. Nejspíš je frustrovaný nebo se u něj projevil strach z toho, že odcházíme dál, než by zvládl, a jeho ochota pokračovat dramaticky klesne.

U mnoha psů dokáže pouhá práce s dekou přinést výraznou změnu v chování. Nemusí separační úzkost nutně vyřešit, často ale u psů vidím zklidnění, přestávají majitele všude pronásledovat nebo začínají zvládat menší nepřítomnosti. Případně, pokud majitel musí skutečně odejít, známky stresu nejsou tak dramatické. Cvičení s dekou by se dalo při zachování stejných principů nahradit cvičením s pelíškem, případně s kennelkou nebo s klecí. Kennelka nebo klec jsou skvělá věc, dokážou mnoha psům poskytnout bezpečné místo, obzvlášť pokud jsou naučené správně a pes si je díky tomu oblíbí. Hlavním důvodem, proč systematicky s klecí při separační úzkosti nepracuji je odpor části klientů. Mnoho z nich k nim má negativní vztah. Nedokáží si představit, že je můžeme naučit dobrovolně, bez tlaku a že je pes často začne sám vyhledávat. Navíc většinou trvá několik týdnů, než si ji klient pořídí a mezitím čas utíká. Nehledě na to, že je to další finanční zátěž. Z mé zkušenosti navíc vyplývá, že samotná klec nezvyšuje šance na vyřešení separační úzkosti tolik, jako to, co se s klecí cvičí. Takže klec je super, ale není nutností. U psů, kteří řeší vizuální podněty nebo sami rádi vyhledávají bezpečná místa jako jsou rohy nebo místo pod stolem či ve skříni, může být ale neocenitelným pomocníkem.

Bariérový trénink

Mnoho psů se separační úzkosti neustále „pronásleduje“ majitele. Nevydrží sami v místnosti, ani pokud si páníček na chvilku odskočí do jiného pokoje. Proto si rád pomáhám cvičením s bariérami. Učím psa, že když jsem v místnosti, on zůstane vedle. Mezi dveře můžu dát jakoukoliv bariéru (židli, vrátka, knihy, krabice). Na začátku mě může vidět, jen se ke mně nedostane a já zatím dělám něco na počítači, sleduji televizi nebo si čtu. Pozoruji chování psa a situaci nastavím tak, aby zůstal v klidu. Jestli na začátku trochu „kníkne“, můžu to ignorovat a počkám, až se uklidní. Pokud ale začne vyvádět, zkusil bych zmenšit vzdálenost mezi námi. Můžu si pomoct od začátku i hračkami (například naplněným Kongem). Když pes vše zvládá půl hodinky nebo hodinku i víc, můžu se od něj příště vzdalovat, až uvidí jenom část mého těla, případně mě už neuvidí vůbec, jen mě uslyší, případně ucítí.

Postupně cvičení s bariérou ztěžuji. Až se třeba v průběhu dnů a týdnů dostanu do fáze, kdy nechám za psem zavřené dveře na půl hodinku nebo i třeba několik hodin a on v klidu odpočívá. K dalšímu postupu se odhodlám vždy, když aktuální krok pes bez problémů zvládá. Bariérový trénink je pro mě další mezistupeň mezi tréninkem deky a reálnými situacemi.

Habituace v provozu neboli pracovitá včelička

To, co jsem psa naučil na dece, začínám přenášet do běžných denních situací. Tedy do takových situací, kdy nemám deku, pes není v tréninkovém módu a já například sedím na gauči a dívám se na televizi. V klidu se zvednu a jdu si obléct bundu. Tu bundu, která dříve v psovi vzbuzovala neklid (je tedy spouštěč), protože v ní viděl signál mého odchodu. Jenže bundu jsem si potrénoval v části s dobrovolnou dekou a teď je čas, aby na ni pes nereagoval ani v takové běžné situaci, když se prostě zvednu a chci si ji obléct. Díky dece snáze odhalím u svého psa známky stresu. Ve chvíli, kdy se z ní zvedne, dostávám jasnou informaci „STOP“. U habituace v provozu se nároky na pozorování zvyšují. Proto doporučuji i přečtení literatury zabývající se stresovými signály psa. Pokud pes jeví při oblékání bundy maximálně jemnější známky stresu, budu opakovat toto chování během celého dne třeba desetkrát nebo dvacetkrát. Pokusy mohou mezi sebou dělit minuty i hodiny. Nejlépe tyto rozestupy střídám, prostě aby moje akce (v tomto případě oblečení bundy) už psovi nestála za námahu.

Jestliže je fáze s dekou takové položení základů, habituace v provozu je pracovitá včelička. Vyžaduje totiž desítky či stovky opakování. Až v momentě, kdy pes daný spouštěč víceméně ignoruje a je klidný (což může být i po více než pár dnech), můžu se přesunout na další spouštěč, případně kombinaci spouštěčů. Pokud se stres u psa zvyšuje, snížím kritéria, tzn. vrátím se o krok zpět (ať už k lehčímu spouštěči nebo k práci na dece).

Habituace v provozu není vždy nutná. Znám poměrně dost případů, kde se pracovalo s dekou a s některými dalšími body řešení a na habituaci jsem se ani nedostali. Separační úzkost totiž mezi tím vymizela. Ale nespoléhal bych na to, a proto je dobré mít tento bod na paměti. Dalo by se říct, že když pracujeme se psem na dece, tak je pro něj právě deka signálem, že je v bezpečí a nikdo mu neuteče (na déle, než je připraven). Při tomto cvičení jde o to, aby se onou „dekou“ staly jakékoliv naše pohyby, úkony, prostě běžný život.

Využijte fyzického a mentálního potenciálu psa

Řešení separační úzkosti je jako puzzle, skládáme jednotlivé dílky do sebe. A tento dílek může být u mnoha psů důležitý. I pes, který má separační úzkost, bude na samotu lépe připravený, pokud se zrelaxuje a unaví tělo i hlavu.

Nebojte se, není nutné se psem začít běhat nebo dělat agility. Často stačí i to, že každý den alespoň dvakrát vyrazíte s pejskem na procházku, necháte ho značkovat, projít se, poznávat okolí, očichávat, případně si sem tam zahrát se psím kamarádem, pokud se mu to líbí. Jen bych dal pozor na adrenalinové a zejména stereotypní aktivity typu házení míčku. To, že se postavím na místo a házím půl hodinky psovi míček, není z mého pohledu moc vhodné využití fyzického potenciálu. Kromě přetěžování určitých částí těla jde u mnoha psů o velký nával adrenalinu a dalších stresových hormonů a může to vést v konečném důsledku spíše k neklidu psa než k příjemnému unavení.

A tím se vlastně dostávám k mentálnímu vytížení. Jedním z nejlepších a nejjednodušších využití mentálního potenciálu je právě procházka se psem za podmínky, že ho necháme čichat. Když se zastaví, nikam ho netahám a počkám, až si vše řádně očichá a zpracuje informace (samozřejmě pokud to zrovna není třeba u zbytků z popelnice). Mnoho klientů je překvapených, jak se pes dokáže příjemně unavit pouhou klidnou procházkou, kdy má čas na poznávání svého okolí nosem. Další možností jsou psí hlavolamy nebo čichací hry (viz literatura). Zkuste například dát psovi na zem na menší plochu různé předměty (krabice, desky, něco z kuchyně, dečku), rozhodit do nich pamlsky a nechat vše pejska najít. Pro ty, co se chtějí psovi více věnovat, je skvělou volbou nosework, tedy vyhledávání konkrétních vzorků. Psa tato činnost spolehlivě unaví a zrelaxuje. V neposlední řadě jsou také vhodné hry na sebeovládání. Pejsek si nevezme pamlsek, dokud mu neřeknu „vezmi“ nebo se může najíst, až se zklidní. Tyto hry učí pejska lépe pracovat s frustrací, což se nám u řešení separační úzkosti může hodit. Vzniká tím větší tolerance k frustraci, pes více přemýšlí, než aby instinktivně jednal, jak mu velí pudy. Stejně jako u dalších cvičení, je vhodné postupně navyšovat kritéria.

Hlavolamy jsem využil také při práci s jezevčíkem Fritzkem, který separační úzkostí trpěl celých dvanáct let. K jejímu řešení se majitelé rozhodli po přestěhování, poté co Fritzkovo vytí rušilo nové sousedy. Trénovali jsme s dekou, vytěžovali jsme Fritzkovu hlavu hlavolamy, ale pomohlo též nastavení pravidelného denního režimu a delší ranní venčení, při němž měl možnost si všechno pročichat a označkovat. Práci usnadnilo také to, že majitelé jednoduše otevřeli dveře do ložnice, kde se pes cítil daleko lépe a bezpečněji. Zajímavé je, že věk může být na první pohled limitující, ale nemusí tomu tak vůbec být. Za dva měsíce jsme měli hotovo a majitelé mi za rok volali, že se Fritzkovi daří velmi dobře a že mu možná pořídí psího parťáka.

Vyberte vhodné hračky

Ve vaší nepřítomnosti pomáhají spíše tam, kde se pes nudí. U separační úzkosti nebude mít mnoho psů chuť si hrát, pokud se ocitnou sami. Avšak díky vhodným hračkám psa zrelaxuji a příjemně unavím v mé přítomnosti. Začínám je proto používat hned na začátku společné práce. A jsou také skvělým pomocníkem v další fázi, kdy už pes snáší určitou samotu. Díky hračkám můžu pomoct lépe přesměrovat pejskovu pozornost a samotu si vlastně může začít užívat. Stejně tak dobře fungují u bariérového tréninku.

A jaké hračky bych vybral? Mezi mé nejoblíbenější patří Kong Classic. Na začátku plním pamlsky nebo granulemi (podle toho, co má pes rád), případně i konzervou nebo tvarohem. Když vidím, že si pes Kong užívá a dokáže z něj vše vydolovat, můžu zkusit Kong v mrazáku i s pamlsky zamrazit a pak podávat coby psí zmrzlinu. Mnoho psů zbožňuje jelení parůžky. U hraček na kousání platí, že by je měl pes postupně ničit, jinak ho moc nebaví, ale zároveň je nesmí zlikvidovat za 5 minut. Tohle všechno parůžek to splňuje. Kostička od Karlie, vanilková nebo čokoládová, je v podstatě plastová varianta parůžku. Hodně psů ji ale miluje a vydrží ji dlouhou dobu okusovat. Stejně jako u parůžku je však dobré vědět, že pokud je kostička už příliš malá, je lepší ji vyhodit.

Kapky, difuzéry, léčiva

Než si ke mně najdou cestu, mnoho klientů vyzkouší s neúspěchem nějaké uklidňující kapky. Přesto bych je doporučil. Nemyslím si, že jsou dobré jako jediné řešení separační úzkosti, a zatím jsem ani nesetkal s tím, že by se něco takového povedlo. I když takové případy určitě jsou, znám je ale jen z doslechu. Na druhou stranu mohou pomoct ke zklidnění. Pokud by v určité fázi tréninku přispěly i pár procenty, může to znamenat rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Stejně fungují též difuzéry nebo obojky typu Adaptil (konkrétně Adaptil ale účinkuje spíše na mladší psy).

S léčivy nemám osobní zkušenost, jenom z literatury a zprostředkovaně od veterinářů. Často se používají na zklidnění antidepresiva pro psy. Jejich výhoda je, že mohou zklidnit psa natolik, aby byl schopný tréninku. Existují totiž psi, kteří mají tak silnou separační úzkost, že trénink nejde ani začít. Nebo mohou pomoci u případů, kde všechny behaviorální přístupy selhaly. Navrhl jsem je pouze jednomu klientovi, se kterým jsem pracoval. Po dvou nebo třech měsících, i když klient dělal vše správně a pes se celkově velmi zklidnil, jsme se dostali na dobu samoty přibližně 10 minut. V jednom momentě majitel odešel na delší dobu, než pes zvládl a vše se zhroutilo. Pes přestal být ochotný zůstat ve své kennelce déle než pár sekund. Tento propad byl pro majitele tak demotivující, že jsem si nedovedl přestavit, že vydrží další dny či týdny, aby se dostal do fáze, kde už jsme byli. Kromě toho psa lehce rozrušil nějaký zvuk zvenku, takže tu hrozila reálná možnost, že i kdybychom se dostali na delší dobu nepřítomnosti, stačil by jeden „špatný“ zvuk a mohli bychom začít znovu. Medikaci jsem v dané situaci viděl jako nejlepší řešení. Klient ji ale po zvážení odmítl. Využití léčiv vždy konzultujte s veterinářem, který zná zdravotní stav vašeho psa!

Očekávání a motivace člověka

Klienta se na začátku tréninku snažím nedemotivovat, ale také mu nechci mazat med kolem pusy. Separační úzkost je náročné téma a někdy může trvat i dlouhé měsíce, než se dostane do přijatelné fáze. Myslím si, že je férové, aby to klient věděl. Práce na úzkosti totiž vyžaduje velice aktivní zapojení majitele, pravidelnou práci se psem a případně i změny v denním režimu. A mimo jiné je nutné též ustát možné propady a stagnace. Stává se, že se pes první měsíc rychle zlepšuje a pak třeba měsíc stagnuje nebo se trochu propadne. Ale pokud člověk vydrží, a ví, co dělat, tak se s největší pravděpodobností zase dostane do fáze, kdy se proces začne zlepšovat. I tak jde ale o obrovský nápor na psychiku majitele i na jeho motivaci. V první etapě spočívá práce trenéra zejména ve vysvětlení řešení a ukázání jednotlivých cvičení. V dalších stádiích je ale více zaměřená na řešení drobných detailů, které mohou rozhodnout o úspěchu či neúspěchu, a na podporu klienta, jenž často po týdnech snažení může propadat beznaději.

O to víc ale obdivuji nasazení některých majitelů. Tříletá lurcherka Polly je vysloužilá závodnice z Irska, které se někdo zbavil. Přijela přes Chrty v nouzi a od začátku trpěla separační úzkostí. V průběhu tréninku jsme zaznamenali hodně výkyvů i měsíční stagnaci. Noví majitelé se ale k situaci postavili velmi aktivně a neústupně. Než se Polly při jejich odchodu zcela uklidnila, uběhlo téměř půl roku tréninku. Na druhou stranu Polly většinou zvládne jenom jednu samotu denně. Když páníčci odejdou i večer, už je to na ni moc a někdy začne být neklidná. S tímto fenoménem jsem se setkal i u dalšího případu a popisovala ho i trenérka DeMartini (viz literatura). Je otázkou, na kolik je u těchto případů důvodem psychický limit psa, a nebo majitele, který už obětoval obrovské úsilí do řešení denní samoty, a po tom všem se ještě musí potýkat s tím stejným, ale v jinou denní dobu.

Pokud si chcete přečíst něco víc

Všem bych moc doporučil knihu Konejšivé signály od Turid Rugaas. Nezabývá se separační úzkostí, ale vysvětluje, jak psi komunikují a jak projevují stres. A při řešení separační úzkosti je klíčové, abyste svého psa dokázali číst a díky tomu správně upravili trénink.

Kvalitní literatury zabývající se konkrétně separační úzkostí moc neexistuje. Nejlepší, co jsem zatím našel a přečetl, je kniha Treating separation anxiety in dogs od Maleny DeMartini-Price, která se jako trenérka zaměřuje výhradně na separační úzkost. Bohužel je kniha jenom v angličtině. DeMartini má i skvělé online kurzy (ale opět pouze v angličtině). Na hlavolamy (nebo tzv. hersenwerk) doporučuji knihu Hersenwerk pro psy, na které se spolupodílela Helena Hejzlarová. Na čichací hry knihu Pachové práce od Anne Lill Kvam.

Punťo, promiň, křivdil jsem ti

Když jsem byl dítě, sousedi měli psa, který v době jejich nepřítomnosti celý den štěkal a vyl. Psa jsem nesnášel. Myslel jsem si, že je nevychovaný a rozmazlený. Až teď lépe chápu, jakou hrůzu musel prožívat a že to nejspíš nebyl nezdárný zhýčkaný mazlíček. Jsem velmi rád, že žijeme v době, kdy jsou k tomuto tématu konečně dostupné kvalitní informace, i když v  omezeném množství a velké informační změti. Jsem přesvědčený, že člověk, který chce, může separační úzkost rozeznat a najít postupy nebo odborníky, kteří jemu a jeho psovi pomohou. Také proto jsem chtěl přispět do diskuze se svými zkušenostmi. Ale uvědomuji si, že, určitě existují i jiné cesty, které vedou k úspěchu. Pokud však tento článek pomůže alespoň jednomu člověku a jednomu psovi, splní svůj účel a já za to budu upřímně rád.

Klienti se mě často ptají, jestli mají „zázračnou“ krabičku jméněm klikr používat. Klikr je obyčejná schránečka, která při stisknutí udělá zvuk. Nic víc, nic míň. Jeho „kouzelnou“ moc mu propůjčuje jen to, s čím jeho zvuk spojím. Když kliknu, a po pejskovi hodím botu a pak to celé zopakuji, při dalším kliknutí začne hafan pelášit hlava nehlava pryč.

V běžném životě však většinou klikr spojujeme s odměnou, nejčastěji ve formě jídla. Tedy požádám pejska o nějaké chování nebo si na nějaké počkám. V momentě, kdy se mi chování líbí, kliknu (říkám mu tím „tohle se mi líbí“) a poté odměním.

Proč se ale zdržovat kliknutím, když můžu psa rovnou odměnit? Protože díky klikru získávám velkou výhodu. Pes se může soustředit na svoji práci místo toho, aby sledoval moje ruce sahající pro pamlsek. Na zachycení kliknutí má přece uši. A to často velikánské. Bez kliknutí se tímto označením stává právě pohyb mých rukou. Psi svým chováním „prásknou“ páníčky, kteří klikr nebo jeho alternativu nepoužívají. Takový pes nespustí ze svých očí ruce majitele a při sebemenším pohnutí směrem ke kapse přestává držet koncentraci na svůj úkol. Nemluvě o tom, že zvuk klikru je výrazný a krátký, a tím přesně určuje moment v chování psa, které chci odměnit. Díky tomu krásně zpřesňuje komunikaci.

Klikr ale můžu v tréninku zaměnit za jiný zvukový singál: „hodný“, „šikovný“, „ták je dobře“ a mnohé další. To poslouží jako slovní „kliknutí“ (jinými slovy marker nebo bridge). Tato varianta je ale delší, a kvůli tomu nemusím přesně trefit chování, které chci označit. A navíc tato slova často používám i bez odměny, takže ztrácejí pro psa na významu.

Moderní trénink naštěstí nabízí řešení. Použít můžeme krátký slovník „klikr“ jako slovo „teď“, „tak“, „šik“ nebo „jo“. Se psem se dohodneme, že vždy po vyslovení takového slova dostává odměnu a zároveň toto slovo vyslovíme výrazně (až úderně) a rychle. Jenomže co když je klient plachý, a slovní „kliknutí“ jenom potichoučku šeptá nebo vysloví úplně stejně, jako vyslovuje například „teď“ v běžné řeči? Nebo ho právě bolí v krku? Slovní signál poté opět trochu ztrácí na významu, takže mechanický zvuk klikru přichází vhod.

Já sám ale momentálně klikr v praxi moc nepoužívám. Klienti z něj totiž mají někdy zbytečný strach. Aby dobře fungoval, musíte ho mít vždy u sebe a navíc zabírá místo v ruce. V trénincích jsem si navíc všiml, že se hodně uživatelů stává na klikru tak trochu závislých. V jiné situaci pak mají problém použít slovní signál. I když je fakt, že neposednější klienty dokáže krabička v ruce svým způsobem zklidnit.

A co na klasické kliknutí versus slovo věda? Podíval jsem se na tři studie provedené na psech (Cinzia Chiandetti 2016, Lindsay Wood 2006, Smith and Davies 2008) a závěry byly rozporuplné. Z té poslední vyplývá, že mezi používáním klikru a slovního signálu není rozdíl (což jen tak pro zajímavost vyšlo i při dvou dalších studidích provedených na koních). Lindsay Wood naopak zjistila, že se díky klikru (oproti slovnímu markeru „good“) zvýšila rychlost učení až o třicet procent. Cinzia Chiandetti a její kolegové se dobrali k ještě většímu zrychlení v učení (i když studie nebyla zaměřená na rychlost, ale na schopnost generalizace naučeného chování). Jen tak pro zajímavost – badatelé zde používali slovní signál „bravo“. Hádáte správně, za výzkumem stáli Italové.

Pro ty, co klikr ani jakoukoliv slovní alternativu nepoužívají, vyšel poslední výzkum ještě hůře. Psi se naučili otvírat chlebovník (úkol učený u jednapadesáti psů zahrnutých ve studii) s klikrem průměrně za dvanáct minut a osmdesát pokusů. Se slovním markerem za jednadvacet minut a sto deset pokusů a při pouhém doručení jídla za dvacet sedm minut při sto dvaceti pěti pokusech. Celkem slušný rozdíl, že? Zajímavá by byla pak i studie, která by ukazovala použití běžné dlouhé fráze typu „ták je hodný“. Myslím, že vzhledem k častému neodměňování po této frázi bychom se dostali ještě na řádově horší čísla. Takže takové označení je možná fajn na udržování chování, ale na učení něčeho nového nemusí být příliš efektivní.

Uživatelé klikru často zapomínají na jednu zásadní věc: pro„klikr trénink“ není vlastně zas tak podstatné samotné klikání. Jde o koncept učení pomocí pozitivního posilování. Tedy učení pomocí úspěchu, motivace. V tomto systému se trest využívá až jako poslední možné řešení a naopak se nastavují situace tak, aby pes uspěl. Učení se rozkládá do takových kroků, aby byly pro psa pořád pochopitelné. Klikr sám o sobě tedy z nikoho skvělého trenéra neudělá. Tím také odpovídám na otázku položenou na začátku. Ne, klikr pro práci s pozitivními metodami nepotřebujete. Může však trénink usnadnit a zefektivnit. Takže není náhoda, že velká část světových trenérů psů i dalších zvířat používá klikr jakou pevnou součást svého repertoáru "markerů“.

Na závěr ještě doplním praktický tip, nejprve pro začátečníky. Ty bude nejspíš zajímat, že mezi kliknutím a odměnou musí být alespoň maličké zpoždění. Pokud kliknu a odměním ve stejný čas, pes si nebude příliš všímat kliknutí, ale toho, co je pro něj úplně jasné - pohybu mých rukou pro pamlsek. Dobu ale zbytečně neprodlužujte. Pokud kliknu a odměním s větším rozestupem, pes se nemusí kliknutí a odměnu spojit.

S rostoucí délkou tohoto rozestupu ale může vzniknout úplně jiný výsledek. V jedné ze studií tým vedený Jesusem Rosalesem Ruizem zjistil, že pokud je mezi kliknutím a odměnou rozestup pět sekund, i zkušený pes začne nabízet různá jiná chování (tzv. pověry). Proč? Protože za těchto pět sekund nabídl jistě ještě něco a dostal za to vlastně přímou odměnu. Zkušení trenéři se s Ruizem ale hádali, že jejich psi to dovedou. A částečně měli pravdu. Kde byl tedy zakopaný pes? Pokud po kliknutí spustím svůj rituál, například jdu vždy ke kbelíku s jídlem (i když mi to trvá pět sekund), tak to zkušenější pes pochopí a pravděpodobně se nezačne vytvářet pověrčivé chování. Protože trenér vyplní zmíněný čas. Může to fungovat i opačně, že pes běží zpátky pro jídlo a může být od jídla i pět sekund běhu. Problém tedy nastává, pokud tento čas není ničím vyplněn. V tomto je krása vědeckých studií, často odhalí i takové maličkosti, které nám při tréninku zůstávají dlouhé roky skryty.